Dospělost vyhrává
Už od dětství jsem si připadala stará. Ne ve smyslu vrásčitá a nemohoucí, ale mentálně. A, teď to nemyslím jako vychloubání, moudřejší než většina mých vrstevníků. Kde se spolužačky infantilně hihňali, jsem já nechápala co se děje. Ve věku, kdy se děti smáli komediím pro méně náročné publikum, já už se bavila hrami z Divadla Járy Cimrmana. I proto si říkám stoletá opice. Ale to opravdu nebyla v té době žádná výhra. Spíše handicap. Bavilo mě sedět v kroužku dospělých a poslouchat jejich povídání víc, než mě bavilo hrát si s jejich dětmi pobíhajícími okolo. Tím pádem se mnou z jejich pohledu nebyla taková "prča" a já byla někdy samotář.
Teď už jsem opravdu velká, dospělá i dle občanky. A zatímco se v mém věku opět další obracejí nostalgicky do dětství. já tento vzpomínkový sentiment zatím nepociťuji. Jasně, bylo fajn mít za největší starost písemku z fyziky a nemuset platit nájem, ale... Když si vzpomenu jak nesmělé, naivní a bojácné stvoření jsem byla... To se prostě nedá srovnat. Cítím se líp, vypadám líp (co si budem povídat), vím co mě baví, dokážu si zařídit co potřebuju a nemusím kvůli tomu prosit maminku nebo tatínka. Můžu se rozhodnout co si zakážu a co dovolím. Už mám za sebou nějaké ty trapasy, neúspěchy, odmítnutí, chyby a poruchy auta. Vím, že se svět nezboří, když je mi na nic, a taky vím, že sklenice teplého mléka mi pomůže usnout, když mi to náhodou nejde. Zkrátka dětství jsem milovala. ale dospělost je prostě lepší.
Pokud toto čte nějaké dítě, nebo mladistvý, tak Vám rozhodně neradím rychle vyrůst. Naopak. Užívejte si to, dokud to jde. Protože dospělost je cena za již výše zmíněné chyby, omyly, trapasy, hádky, neúspěchy, řešené problémy, stresy, a velkou dávku sebekritiky. Proč s něčím takovým spěchat? Ono to stejně přijde samo. A ten kdo se tím nepropracuje, zůstane navždy dítětem. Znám i takové a ti by se mnou nesouhlasili. Já však aspoň zašila obě dvě strany a mohla si tak vybrat, co je lepší, oni ne. A pro mě dospělost zkrátka vyhrává.
